Dolomiti

Dolomity mají zvláštní schopnost vypadat jako kulisy a přitom být úplně reálné. Ráno se světlo opírá do stěn a vytahuje vrstvy vápence, které jsou přes den šedé a večer najednou růžové. Všude kolem jsou ostré věže, široká sedla a louky, které vypadají klidně – jenže hned nad nimi začíná skála.

Chůze tady není jen „jít z bodu A do bodu B“. Každá zatáčka otevře jiné údolí, jiný hřeben, jinou stěnu s liniemi cest a ferrat. Pod nohama suť, občas hladká plotna, mezi tím chaty jako malé ostrůvky, kde se na chvíli vrátí hluk lidí a vůně jídla. A pak zase ticho, vítr a ten typický dolomitský kontrast: měkká tráva a tvrdá skála pár metrů od sebe.

Nejvíc fungují večery a brzká rána. Když se zvedne mlha z údolí, vrcholy vyčuhují jako ostrovy. A když se vyčistí vzduch, je vidět daleko a všechno působí ostřeji – barvy, hrany, vzdálenost. Dolomity jsou fotogenické i bez snahy, ale stejně si člověk všimne, že nejde jen o krásu: je to krajina, která nutí zpomalit a dívat se déle než obvykle.