Pižmoni v Dovrefjellu

S kamarádem jsme sbalili batohy, naskočili do letadla z Katowic a zamířili do Osla. Tam jsme si půjčili auto a vydali se směrem do národního parku Dovrefjell, s nadějí, že zahlédneme a třeba i vyfotíme pižmoně.

První noc jsme přespali v autě nedaleko parku, a hned brzy ráno jsme vyrazili do terénu. Podle článků na internetu je šance na spatření pižmoňů s průvodcem zhruba 40–50 %, bez něj ještě menší. Navíc jsme věděli, že se obvykle pohybují několik hodin chůze od cesty.

Měli jsme ale smůlu na podmínky – sníh sice tál, ale při každém kroku jsme se bořili až po kolena. Šli jsme takhle dobré dvě až tři hodiny, pomalu a náročně, s čím dál menší vírou, že bychom mohli uspět.

Až najednou – stopy. Vydali jsme se po nich a vystoupali na nejbližší kopec s výhledem do údolí. Dlouho nic, jen ticho, sníh a kameny. A pak – kouknu do hledáčku svého Sony 200–600 mm, zaostřím… a z kamenů se najednou stali pižmoni.

Pomalu jsme se k nim přibližovali, zhruba na 100 metrů, s maximálním respektem a bez jakéhokoliv hluku. Chtěli jsme je vyfotit, ale každá fotka byla rozmazaná – nad zemí se kvůli tání držel hustý opar a optika trpěla. Přesto jsme tam s nimi strávili asi 45 minut.

Byl to silný zážitek. Na první pokus, bez průvodce, a přece jsme měli štěstí. Cestou zpět jsme se už jen smáli, že naše severské safari mezi sněhem a pižmoni dopadlo až nečekaně dobře. Tahle výprava nám zůstane dlouho v hlavě.